Pohádka na dobrou noc: O drakovi, který se naučil létat

Kdysi dávno, na vysoké skále stál hrad jménem Skalov. A v tom hradě žila moudrá královna Eliška, která měla ráda klid, pořádek… a taky dobrodružství. Jednoho dne přiletěl k hradu — vlastně nepřiletěl, ale připlazil se — malý zelený drak. Jmenoval se Fňukal, protože často… no, fňukal.

„Já neumím létat!“ vzlykal pod hradbami. „A ostatní draci se mi smějí!“

To uslyšel mladý rytíř Jenda, který právě cvičil se svým dřevěným mečem. Nebyl to žádný slavný bojovník, ale měl dobré srdce a oči plné odvahy.

„Neboj, Fňukale,“ řekl Jenda. „Naučíme tě létat. Každý drak přece jednou vzlétne. A když ne, aspoň to zkusíme!“

A tak začal velký trénink. Každý den běhali po kopcích, mávali křídly, skákali z balvanů do sena — a smáli se, i když Fňukal občas skončil hlavou dolů.

Jednoho večera, když už měsíc svítil nad hradní věží, Fňukal se rozběhl, roztáhl křídla, Jenda mu zakřičel „TEĎ!“ — a vtom… vylétl!

Ne vysoko, ne daleko — ale vylétl!

Královna Eliška to všechno sledovala z věže a usmála se. „Rytíři Jendo,“ řekla druhý den při snídani, „dokázal jsi víc než mnozí slavní hrdinové. A proto ti daruji tohle brnění. Je lehké jako pírko a silné jako lví srdce.“

Od té doby se Jenda a Fňukal stali nerozlučnými přáteli. A když se večer zvedl vítr, drak roztáhl křídla, rytíř se vyšvihl na jeho hřbet — a společně letěli pod hvězdami.

A když doletěli domů, oba si zívli, zalezli pod teplou deku… a usnuli.

Dobrou noc.